Zámek Kačina

Zámek Kačina patří mezi nejvýznamnější stavby empírové architektury v Čechách. Zámecké expozice nabízejí možnost seznámit se s historií rodu Chotků, obdivovat architektonické krásy Kačiny, ale také se dozvědět více o historii stravování a proměnách českého a moravského venkova. Získané informace pak můžete vstřebávat v příjemném prostředí zámecké kavárny, kde máte příležitost ochutnat domácí zákusky a originální horkou čokoládu. Pro milovníky romantiky jsou zde připraveny piknikové koše a zákoutí v zámeckém parku vám poskytnout ideální příležitost ke strávení nikým nerušených chvil. Pokud dáváte přednost kulturnímu zážitku, pak ani Vy nebudete ochuzeni, neboť každou sobotu a neděli uvádí zámecké divadlo dobovou hru ze života hraběte Chotka.

Zámek Holešov

Holešovský zámek je volně stojící čtyřkřídlá dvoupatrová dvoutraktová budova s mansardovou střechou, která obestupuje obdélníkové nádvoří. Z nároží jsou vysunuty šestiboké věžice převyšující budovu o jedno patro. Zámek obklopuje hluboký vyzděný vodní příkop, původně překlenutý dvěma mosty. Ty vedly ke vchodům do budovy v ose hlavního a zahradního průčelí. Z příkopu se zvedá šikmá podnož stavby ukončená masivním kamenným podvalkem.

Vnější průčelí člení v přízemí maltová rustika a nízká obdélníková okna s lištovými šambránami. Přízemí odděluje od pater plochý kordon, nad ním podložené rámující lizény dosahující k mohutné podstřešní římse s pergamským kladím. Ve výplních obdélníkového okna s profilovanými nahoře zalamovanými šambránami (v zalomení kapky) a s vpadlými parapetními výplněmi. V 1. patře se nad okny střídají trojúhelníkové a segmentní fronty, v 2. patře jsou pouze rovné úseky nadokenních říms.

Uprostřed vstupního průčelí se nachází trojosý rizalit, naznačený pouze příčně rýhovanými lizénami, završený nízkým štítem. Do něj byl dodatečně zasazen znak Bruntálských z Vrbna. Před vjezdem do budovy je balkónový portikus s dvěma dvojicemi toskánských sloupů a se zábradlím z hranolovitých kuželek. Za portikem (na bocích vstupy pro pěší) je trojlodní pilířová síň, zaklenutá křížově mezi pasy.

Členění dvorních fasád je obdobou exteriéru, vertikální lizény tu však vystřídal velký pilastrový řád (římsové hlavice nesou úseky dórského kladí, zapojené do vyložené podstřešní římsy). V přízemí obíhá chodba zaklenutá valeně s dotýkajícími se výsečemi. Je otevřena do nádvoří půlkruhovými arkádami na masivních hranolových pilířích. V patrech se nachází stejné chodby, které měly na kratších stranách v 1. patře původně otevřené arkády (nyní zaskleny), jinde jsou osvětleny obdélníkovými okny zasazenými v mělkých arkádových výplních.

Světnice v přízemí jsou zaklenuty valeně s různě uspořádanými výsečemi. V severním křídle u průjezdu do zahrady je umístěna sala terrena, zaklenutá neckovou klenbou s výsečemi. Na její ploše se nachází bohatá štuková výzdoba se zrcadly vyplněnými malovanými výjevy z Ovidiových proměn, postavami bohyň a Múz s individualizovanými rysy (náznakové portréty Rottalů?). Ústřední kompozice představuje postavu řeckého boha Dia.

Z chodby v záp. koutě nádvoří vede vstup na zalamované hlavní schodiště do patra (schodiště pro služebnictvo na protilehlé straně). Z něj je přístupný sál v severozápadním křídle budovy, zabírající také druhé patro. Stěny sálu člení meziokenní podložené pilastry, v horní části překryté poloplastickými hermovkami. Sál uzavírá rovný podhled na fabionech s lunetami. Světnice v 1. patře mají neckové a valené klenby s výsečemi, plochu mnohých zdobí štukované rámy vymezující zrcadla s malovanými scénami z Proměn, výjevy z trojské války a z řecké mytologie (poškozeno přemalbami a restaurátorskými zásahy). Klenby nárožních bastionů zdobí mladší štukové akantové rozviliny a ovocné závěsy. Antická tématika se vyskytuje také ve 2. patře zámku na značně setřených malbách z 18. století. Výmalbu tzv. modrého salonu v zahradním křídle, jehož stěny pokrývá grisailová iluzivní architektura signoval autor: John(ann) Switak Pinx(it) 1797 13. Juni.

V době, kdy se stavěl zámek, byla založena i okrasná zahrada. Ve zjednodušené podobě, zčásti rekonstruována, se dosud rozkládá na velké ploše sv. od zámku a končí oborou. Nejvýraznější jsou v ní rozlehlé vodní plochy obnovených bazénů, při nich se nachází stromové aleje, špalíry a květinové záhony. Vázy na travnatém partetu s reliéfními maskarony, bukranii a vegetativními motivy představují jen nepatrný zlomek někdejší sochařské výbavy zahrady. Také z početných zahradních architektur, které tam stávaly, se dochoval jediný moderně upravený polygonální altán z poloviny 18. stol. Před altánem je umístěn pomník holešovského rodáka hudebního skladatele F. X. Richtera (1709 – 1789) od Jana Habarty z r. 1959.

Zámek Telč

V jihozápadní části českomoravského pomezí se rozkládá malebné a na uměleckohistorické památky bohaté město Telč. Komplex renesančního zámku a města s převážně renesančními a barokními domy tvoří jeden z nejucelenějších městských souborů v České republice. K užšímu konci náměstí přiléhá telčský zámek, klenot moravské renesanční architektury. Jádrem dnešního areálu byl královský hrádek, který však někdy po r. 1339 získali páni z Hradce a rozšířili na vodní hrad. Na jeho místě započal v polovině 16. stol. Zachariáš z Hradce s budováním rezidenčního sídla. Novostavby severního a jižního paláce řídil A. Ericer na jehož dílo navázal dalšími architektonickými návrhy Baltazare Maggi.

Zámek Moravská Třebová

Historie zámku

Zámek v Moravské Třebové patří k nejvýznamnějším renesančním památkám ve střední Evropě. Na konci 15. století se zde vůbec poprvé v českých zemích objevily moderní renesanční prvky a na začátku 17. století vznikla tři manýristická křídla podle plánů italského stavitele. Zámek proto nechybí v žádné české učebnici dějin umění.

Původní hrad

Moravská Třebová vznikla v polovině 13. století. První písemná zmínka se týká místního fojta (úředníka) a je obsažená v listině z roku 1270.

Zakladatel budoucího města, Boreš z Rýzmburka, patřil mezi významné druhy českého krále Václava I. Příchozí osadníci po vymýcení lesa a vyměření města začali se stavbou jednoduchých domů, patrně ze dřeva. Středověké domy ani tehdejší hradby se sice nedochovaly, ale o městě si můžeme udělat představu z jeho půdorysu. Čtvercové náměstí s kolmo vybíhajícími ulicemi je typickým dílem 13. století.

Jedinou nepravidelností v šachovnicovém půdorysu města najdeme v jeho jihovýchodním nároží. Zde stával, asi už od samotného založení města, hrad šlechtického správce. Byl postavený do obvodových hradeb a od města byl oddělený hlubokým příkopem. Jak vypadala jeho středověká podoba, a opevnění se můžeme jen dohadovat. Každopádně zabíral strategicky výhodné místo na mírném návrší nad říčkou Třebůvkou, kolem které vedla obchodní stezka. Údolí se zde zužovalo a bylo nutné jím obcházet a objíždět prudký sráz protějšího vrchu.

Zlomky keramiky nalezené při archeologickém výzkumu dokazují, že toto místo osídlili lidé už v pravěku. Usadili se zde v pozdní době bronzové a své sídliště obehnali příkopem.

Raně renesanční zámek Ladislava z Boskovic

Jednou z nejdůležitějších postav historie zámku i města byl Ladislav Černohorský z Boskovic (asi 1455-1520), který pocházel z jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů. Jelikož mu byla původně určena kariéra v církvi, procestoval v mládí za vzděláním velkou část Itálie. Studoval ve Ferraře, Bologni, Padově, Pávii či ve Vídni. Zde se nejspíš seznámil s myšlenkami humanismu a renesance. Měl také blízko ke dvoru uherského krále a tehdejšího vládce Moravy Matyáše Korvína v dnešní Budapešti, kde v jeho službách pobývala řada italských umělců. Odtud si Ladislav později pozval řemeslníky i do Moravské Třebové.

Po smrti bratra Jaroslava se musel vzdát církevní dráhy a ujmout se boskovického dědictví, patřil také k rádcům českého krále Vladislava Jagellonského. Z Moravské Třebové zakoupené roku 1485 učinil své sídlo a započal s jeho přestavbou. V jeho sídle se prolínala tradice středověkého městského hradu s novými renesančními prvky. Dodnes se dochovalo východní křídlo s prostorem tzv. Rytířského sálu, zaklenutého křížovou klenbou a pozdně gotická sklepení.

Raně renesanční prvky reprezentují především portál a dva portrétní medailony. Portál, dnes vsazený do jižní brány na nádvoří, tvořil původně hlavní vchod do „starého zámku“. Je datovaný rokem 1492, což z něj dělá nejstarší dochovanou renesanční památku v České republice. Vedle nepřehlédnutelných renesančních prvků lze v detailech vypozorovat ještě pozůstatky starých kamenických postupů, tvoří tak (společně s portálem tovačovského zámku a okenními ostěními Vladislavského sálu na Pražském hradě) přechod mezi gotikou a renesancí. To kulaté medailony Ladislava a jeho manželky Magdalény z Dubé a Lipé z roku 1495 jsou už ukázkou skvělé práce italského sochaře demonstrující čistotu renesančního slohu. Kopie jsou také vsazeny do jižní brány na nádvoří, mramorové originály jsou součástí expozice Poklady Moravské Třebové.

Samotný zámek si ponechal tradiční čtyřkřídlou dispozici s centrálním nádvořím a masivní věží, součástí zámku byla i černá kuchyně, předsazená v hradním příkopu. Dodnes je z části zachován jako podzemní prostor uprostřed nádvoří. Od roku 2010 je i tento prostor zpřístupněn, Je tu instalována expozice Barevná planeta. Zámecký areál byl v době pánů z Boskovic stále oddělen od města příkopem a přístup zajišťoval kamenný most, jehož pozůstatky byly objeveny při archeologickém výzkumu v 90. letech.

Na rozšiřování zámku se podíleli všichni majitelé rodu, jejich zásahy však nebyly tak rozsáhlé. Byli to především Václav z Boskovic, jehož jméno je vytesáno nad portálem domu v Bránské ulici, který byl propojen se zámkem. Václav si tudy krátil cestu do kostela. A také Jan Třebovský, který nechal postavit mlýn za hradbami zámku, v jeho blízkosti se dochovala branka s tesaným nápisem a erby pánů z Boskovic a pánů z Dubé a Lipé. Také Jan si zval na své sídlo umělce z dalekých končin, například malíře Pietra di Petri, jehož portrét Jana na úmrtním loži mohou také vidět návštěvníci zámku. Di Petri poté působyl, až do své smrti v roce 1611, také ve službách Žerotínů.

Nový zámek Ladislava Velena ze Žerotína

Ladislavem Velenem se v podstatě završil vývoj zámku. Shodou okolností zdědil po otci i po strýci (Jan z Boskovic) rozsáhlá panství na jižní i severní Moravě a stal se tak už v deseti letech druhým nejbohatším šlechticem v zemi. V mládí studoval v Německu (Heidelberg), Švýcarsku (Ženeva) a později také v Itálii. Pověst renesančního muže potvrzovala aktivní znalost čtyř jazyků (Čeština, Němčina, Latina a Italština). K tehdejším zvyklostem šlechty patřilo dávat svou urozenost a postavení patřičně najevo, Ladislav nebyl žádnou výjimkou. Proto mu brzy začal starý Boskovický zámek být malý a na místě bývalého příkopu nechal zbudovat tři křídla nových budov v duchu soudobé římské architektury. Podstatná část této stavby stojí dodnes a patří k nejskvostnějším stavbám své doby ve střední Evropě.

Projektantem celého díla mohl být, podle některých badatelů, Giovanni Maria Filippi, který působil v císařských službách na Pražském hradě (Matyášova brána). Veškeré práce vedl další Ital – Giovanni Motalla z Bonamonte, který se ve Třebové na mnoho let usadil a pracoval zde na různých zakázkách i pro městskou radu. Stavba pravděpodobně probíhala v létech 1611 až 1616, ovšem definitivního dokončení se asi Ladislav Velen už nedočkal a dílo bylo dovršeno až Karlem z Lichtenštejna. Ladislav Velen na svém panství v Moravské Třebové soustředil řadu učenců, umělců, kameníků i alchymistů (např. M. E. Bonacina), podporoval vydavatelskou činnost Jednoty bratrské, financoval řadu kulturních aktivit a znal se také s J. A. Komenským, který mu věnoval svou slavnou mapu Moravy. Toto všechno přispělo k tomu, že Moravská Třebová byla zvána jako Moravské Athény.

Období rozkvětu však skončilo bitvou na Bílé Hoře, Ladislav Velen jako vůdce moravských stavů musel emigrovat do Slezska a veškerý jeho majetek byl zkonfiskován a připadl do vlastnictví jeho bývalého přítele Karla z Lichtenštejna.

Lichtenštejnské období

Téměř všechen Žerotínův majetek získal po bitvě na Bílé hoře Karel z Lichtenštejna, bývalý přítel a dokonce kmotr dětí Ladislava Velena, který dokázal šikovně využít dramatické situace dvacátých let 17. století a stal se jedním z nejbohatších pánů a nejvlivnějších politiků v zemi. Zámek sice ještě nechal za dozoru G. Motally dokončit, ale sídlili na něm už jen úředníci a správa panství. Lichtenštějni sem už jen tu a tam přijížděli zalovit si do okolních lesů nebo probrat hospodářské záležitosti. Zámek zůstal v držení rodů až do roku 1945. Jakékoli přestavby se zámku vyhýbali až do 19. století. Tehdy, na konci dubna 1840, zachvátil zámek i velkou část města ničivý požár. Tehdejší majitel Alois II. z Lichtenštejna, naštěstí nepodlehl pokušení celý areál strhnout a vybudovat moderní šlechtické sídlo, ale nechal „nový“ žerotínský zámek opravit podle původních plánů. Jiné to bylo se „starým“ zámkem, který byl ze tří čtvrtin zbourán (zůstalo jen východní křídlo – rytířský sál a pozdněgotická sklepení si zachovaly původní podobu) a společně s jihozápadním křídlem zámku dostal empírovou podobu. Zámek tak dostal dnešní podobu na půdorysu písmene U, k jihu otevřeným rozsáhlým nádvořím. Tím se stavební vývoj zámku uzavřel, později docházelo už jen k rekonstrukcím, třeba na začátku 20. století. Za vlády Lichtenštejnů byly postaveny rozsáhlé hospodářské budovy zámeckého pivovaru severně od zámku (ulice zámecká a zámecké náměstí), které jsou v současnosti v soukromých růkou a drtivá většina areálu není nijak využívána

Po roce 1945 byl zámek nejdříve více méně vypleněn, aby později byl předán k užívání Správě lesu Československé socialistické republiky. Tím se začala téměř čtyřicetiletá éra devastace a chátrání. Se změnou společenských poměrů po roce 1989 přešel zámek do vlastnictví města a začala jeho postupná renovace.

Zámek Rájec nad Svitavou

Když se v polovině roku 1769 vrátil tehdy 20letý starohrabě Karel Josef ze Salm-Reiffercheidt, ze svých cest po Itálii a Francii, aby převzal dědictví po svém otci, spatřil v Rájci téměř dokončenou stavbu zámku, která už ve své době patřila k umělecky nejhodnostnějším aristokratickým sídlům na Moravě.

Po jeho dokončení stál uprostřed Moravského krasu zámek v klasicisním stylu, který si po staletí bez jakýchkoliv venkovních přestaveb zachoval svoji podobu až do dnešní doby.

Zámek Bučovice

Zámek Bučovice je unikátní stavbou italské renesance na sever od Alp. Na rozdíl od většiny našich renesančních zámků se nejedná o renesanční přestavbu staršího sídla(hradu či tvrze), ale o realizaci originálního projektu italské pozdně renesanční stavby typu „palazzo in fortezza“ a celého rozsáhlého areálu včetně renesanční zahrady, hradební zdi a vodního příkopu. Rovněž umístění v údolí je pro tehdejší dobu neobvyklé. Projektoval jej Jacopo Strada, vzdělaný znalec umění, historik a architekt,který byl správcem uměleckých sbírek tří Habsburských císařů – Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II. Pozoruhodné je arkádové nádvoří s 90 sloupy, které jsou bohatě vyzdobeny celkem 540 reliéfy, zobrazujícími válečné motivy, erby, fantastická zvířata a bytosti, maskarony a hudební nástroje. Kamenické práce prováděli Italové usazení v Čechách Elia Canavale a Antonio Silva.

Zámek v Bučovicích je unikátní ukázkou renesančního stavitelství u nás. K ojedinělým patří bohatá manýristická ýzdoba interiérů a překrásná kašna na nádvoří

Zámek Vranov nad Dyjí

Zámek Vranov nad Dyjí patří k nejpozoruhodnějším stavbám středoevropského baroka. Vznikl přestavbou ze starého románského gotického hradu, poprvé připomínaného jako zeměpanská pohraniční pevnost k roku 1100. Z něho si podržel dvě hranolové věže, část hradeb a budovy tzv. předhradí. Současnou podobu mu vtiskli po ničivém požáru v r. 1665 hrabata z Althannu. Ti na sklonku 17. století – podle projektu císařského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu – nejdříve postavili a vyzdobili impozantní sál předků, dominující zdejší členité krajině a výtvarně umocňují její osobitý půvab. Vzápětí vybudovali zámeckou kapli Nejsvětější Trojice jako jeho ideovou protiváhu. V 18. století pak přestavbu završili obytnými budovami čestného dvora. Zámek pak získali polští Mniszkové, kteří předvedli k rozkvětu proslulý vranovský závod na výrobu kameniny. S nimi spříznění Stadničtí drželi zámek Vranov nad Dyjí až do počátku druhé světové války. Ten je dnes jako národní kulturní památka v péči státu.

Zámek Zbiroh – Zámek tří císařů

Stavba zámku (z konce 12. stol.) ze všech stran překvapuje a udivuje. Zbiroh má ve svém výčtu tolik „nej“, že vám na ně prsty jedné ruky nestačí. Tak dokonale tutlaný zámek, jakým byl v druhé polovině 20. stol. Zbiroh, byste asi těžko hledali. A přece býval kdysi sídlem vyhlášeným a zvyklým na ty nejurozenější obyvatele. Ne nadarmo se o něm dnes hovoří jako o zámku tří císařů. Vždyť jeho majiteli se na čas stali Karel IV., Zikmund Lucemburský a Rudolf II. Původní hrad byl postaven na nejtvrdší jaspisové skále. Hradní studna, vyhloubená do této horniny, je se svými 163 m nejhlubší v Evropě, takže si nejspíš sami představíte, že její hloubení nebyl žádný med. A skalní suk také posloužil jako jakýsi podstavec pro mohutnou věž tyčící se nad celým objektem jako nehybný strážce klidu. Tato věž se dokonce pyšní tím, že je vůbec první samostatnou hradní hláskou v Čechách. Se svými zdmi silnými až 4 m, výškou 20 m a šířkou 10 m je skutečně více než impozantní dominantou celého zámku. Celá tato stavba navíc nebyla postavena z vůle krále, ale pouhého šlechtice, a to v době, kdy to rozhodně ještě nebylo zvykem. Zbiroh se tak stal vůbec prvním panským hradem v Čechách. Zbiroh je také místem, kde Alfons Mucha vytvořil svá největší plátna.

Zámek Zbiroh – Alfons Mucha

Státní zámek Žleby

Původně gotický hrad pánů z Lichtenburka z doby před rokem 1289, znovu postavený po zničení husity před polovinou 15. století, prošel renesančními a barokními úpravami a do dnešní romantické podoby byl přestavěn Karlem Vincencem Auerspergem v letech 1849 – 1868 podle anglických předloh. V romantických interiérech se mísí původní historické památky s dobovými prvky a starožitnostmi dovezenými z celé Evropy. Kožené tapety, sbírky vitráží, mnohé obložení stěn, přepychové vybavení a instalace respektující dobové dokumenty, uchovaly do dnešní doby zámek jako jakousi „užitnou sbírku starožitností“ s jedinečnou atmosférou a neopakovatelnou malebností.