Valečov

Nachází se na západním okraji Českého ráje nad obcí Boseň. Název hradu je slovanského původu. Leží na třech skalách a částečně byl vytesán do skalního masivu. Přesně se neví, kdy vznikl. První zmínky o něm jsou z 2. poloviny 13. století. Původně byl hrad dřevěný a až ve 14. století tu vznikl mohutný zděný palác. V dobách své největší slávy měl hrad pověst nedobytné pevnosti.

Kolem hradu se nachází tzv. Valečovské skalní světničky, které se staly útočištěm pro chudé poddané. Je to mimořádná česká rarita. Světničky vytesané do skal vznikly zřejmě ve středověku. Některé sloužily jako příbytky pro služebnictvo i domácí zvířata, jiné byly řemeslnými dílnami a v dalších se zase pekl chleba. Posledními obyvateli byli „skaláci“, kteří tu žili ještě na konci 19. století. Koncem roku 1892 však byli násilně vyhoštěni a ubytováni ve dvou obecních chudobincích v Bosni. Ve světničkách dnes přespávají trempové a romantici, kteří si noc ve skalách nemohou vynachválit. I tento hrad navštívil slavný český básník Karel Hynek Mácha.

Hrad Valdštejn

Valdštejn, nejstarší hrad Českého ráje, byl založen kolem roku 1260 Jaroslavem z Hruštice z rodu Markvarticů, předků pánů v Valdštejna. Valdštejnové drželi hrad asi do roku 1380 a další majitelé páni z Vartenberka do počátku husitských válek.

Obsazení hradu husity, loupeživými rytíři, časté střídání majitelů v 15. století, bylo příčinou, že se hrad původně ostrožný rozdělil na hrady dva.

V zadní části se oddělil tzv. typický skalní hrad s komplikovaným vstupem zdola na vrchol skalní plošiny.

Kateřinou ze Strážnice a ze Štítar, milenkou Hynka, syna krále Jiřího z Poděbrad koncem 15. století končí rezidenční funkce hradu. Valdštejn byl svými majiteli opuštěn.

Vyhořelý a zničený hrad pozvedli k nové slávě opět Valdštejnové, kterým patřil po Albrechtu z Valdštejna dalších 200 let. V 18. století zde vybudovali nevšední poutní místo s jedinečnou atmosférou v prostředí starých ruin rodového sídla, okolních lesů a skal.

V této snaze pokračovali i noví majitelé Lexové z Aehrenthalu v první polovině 19. století. Propojili krajinu sítí turistických cest, budovali vyhlídky, lázně Sedmihorky. Jako zajímavý turistický cíl zpřístupnili hrad Valdštejn mezi prvními památkami u nás a romantickými úpravami dotvořili starobylé prostředí.

V současné době je hrad Valdštejn v majetku Města Turnova, které se o svoji památku velmi dobře stará. Hrad navštěvuje ročně více než 60.000 turistů.

Hrad Pecka

Původně gotický hrad z přelomu 13. a 14. století byl později přestavěn na renesanční zámek. V roce 1830 však vyhořel a zchátral. Po celé 20. století zde probíhaly opravy, díky nimž je nyní – ve dvou prohlídkových trasách – zpřístupněn celý západní palác a rozsáhlé sklepení.
Nejznámějším majitelem Pecky byl cestovatel, spisovatel a hudební skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Pecku ale vlastnily i jiné významné osobnosti, například páni z Rožmitálu (švagři Jiřího z Poděbrad), nejvyšší písař království českého Mikuláš Hořický z Hořic (zač. 16. stol.), po Harantově smrti pak krátce i Albrecht z Valdštejna.
V současné době hrad nabízí dvě prohlídkové trasy, je dějištěm kulturních i společenských akcí včetně pravidelných výstav moderního umění.

Kryštof Harant – Hrad Pecka

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl dvořan a diplomat, autor cestopisu, hudebník.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic pocházel ze starého nezámožného šlechtického rodu. Jeho otec zastával různé funkce v zemských úřadech. Kryštofu Harantovi se dostalo pečlivého vychování zčásti od domácího učitele, zčásti na škole v Plzni.

Od dvanácti let byl Kryštof Harant vychováván v Innsbrucku na dvoře arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského, pozdějšího císaře, kam přišel v roce 1576 na přání svého otce. Učil se latině, řečtině, italštině a němčině. Prohluboval své znalosti zeměpisu, dějepisu, věnoval se hudbě a malířství. Byl zasvěcován i do tajů politiky, věnoval se také teologii a přírodním vědám.

Společenský život, styky se zahraničními hosty a cesty do Itálie, na kterých doprovázel Ferdinanda, položily základ k Harantově cestovatelské zálibě.

Po návratu do vlasti, zřejmě po otcově smrti, se Kryštof Harant ujal správy rodinných statků. V letech 1594 – 97 se účastnil protitureckého válečného tažení. Po návratu mu zemřela matka a on spolu se svým švagrem, rytířem Heřmanem Černínem z Chudenic se vydal na pouť do Svaté země. Cesta vedla přes Bavorsko a Tyroly, do Itálie, dále na Krétu, Kypr, Tel-Aviv, Jeruzaléma a do Egypta.

Po návratu na podzim roku 1599 pobyval Kryštof Harant střídavě na tvrzi Bělá a v Plzni, kde seosobně seznámil s císařem Rudolfem II. V roce 1600 byl Kryštof Harant povolán k pražskému dvoru, kde vykonával vysoké státní funkce a byl povýšen do panského stavu.

Dvorské prostředí přálo i rozvoji Harantova skladatelského umění. Po smrti Rudolfa II. působil Kryštof Harant krátce ve službách Matyášových.

V letech 1614 – 15 byl Kryštof Harant vyslán s diplomatickým poselstvím, od tehdy zesnulého Rudolfa II., do Španělska. Jednalo se o řád Zlatého rouna a u španělskéhop dvora ho přijala Markéta Rakouzská, manželka španělského krále Filipa III. Cestu přes západní Evropu – Německo, Nizozemí a Francii – údajně popsal v německém cestopise, jehož rukopis se nezachoval.

Po návratu do Čech odešel Kryštof Harant z habsburských služeb. Žil na hradě Pecka, který získal v roce 1603 druhým sňatkem s Annou Saloménou Hradišťskou. Věnoval se hospodářství, literatuře a především hudbě.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se zúčastnil stavovského povstání a Fridrich Falcký ho jmenoval tajným radou a prezidentem české komory. V pobělohorské perzekuci byl Kryštof Harant zbaven majetku a 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze popraven.

Dílo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic:

Cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta a do velikého města Kaira, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny, v pusté Arábii ležící – tiskem vydáno roku 1608, cestopis. První díl sleduje cestu až do Jeruzaléma, druhý její závěr. Z knihy je patrné, jak důkladně se Kryštof Harant na cestu připravil, neboť setkání s místy souvisejícími s antickou kulturou velmi obšírně komentuje. Autor je vtipný posuzovatel a dobrý pozorovatel. Celý cestopis doprovází sto padesáti vlastními kresbami.

Jako hudební skladatel je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic jedním z reprezentantů české renesanční hudby.

Hrad Točník

Zříceniny hradu na Zámecké hoře (osídlené již v době Halštatské) na horním konci skalnatého žebra, na jehož dolním zakončení stojí hrad Žebrák. Hrady se nacházejí nad obcí Točník, nedaleko města Žebrák. Vystavěním hradu Točníka v tak těsné blízkosti dolního hradu Žebrák vzniklo v Čechách nejmajestátnější a dodnes nejzachovalejší souhradí.

Hrad Točník byl založen necelých 500 m od dolního hradu Žebrák, z důvodu požáru tohoto hradu v roce 1395, za vlády Václava IV, který si jej nechal postavit dvorskou hutí jako reprezentační sídlo a bezpečné útočiště. Po Václavově smrti (1419) odvezl z Točníka vše drahocenné král Zikmund. V roce 1421 byl hrad zastaven a od té doby se zástavní držitelé často střídali. Od roku 1953 je hrad majetkem státu.Hrad Točník je znamenitou ukázkou vyspělého středověkého stavitelského umění, prolnutého prvky pozdějších stavebních úprav, např. sgrafitovou výzdobou purkrabského paláce. K pozoruhodným detailům patří kamenná erbovní galerie tvořící titulaturu Václava IV.V roce 2004 byla otevřena nevelká expozice typologie hradní architektury v prostorách bývalé sakristie.

S hradem Točník je spojena spousta pověstí – O bílé paní, o pokladu, který je tam někde ukrytý a dodnes ho nikdo nenašel, o Křížovém kameni…

CMQC doporučuje:

S hradem Točník je spojena spousta pověstí – O bílé paní, o pokladu, který je tam někde ukrytý a dodnes ho nikdo nenašel, můžete se pokusit odhalit tajemství a poklad nalézt, rovněž si ale všimněte Na vnější fasádě Královského paláce byla instalována replika středověkého šlapacího jeřábu.repliky středověkého šlapacího jeřábu, který je nainstalován na vnější fasádě Královského paláce

Hrad Cheb

Předlouhá historie chebského hradu se začala psát již na počátku 12. století. Jeho dějiny jsou mimo jiné spojeny s mocným rodem Štaufů, z něhož vzešla řada římsko-německých králů a císařů. Byl to právě jeden z nich, slavný Friedrich Barbarossa, který nechal původní objekt v závěru 12. století přestavět na císařskou falc, jediného reprezentanta tohoto typu hradní architektury na našem území. Do dnešních dnů se dochovalo torzo kdysi honosného paláce, mocná obranná Černá věž a především unikátní dvojitá románsko-gotická kaple sv. Martina, Erharda a Uršuly.

Friedrich Barbarossa hrad opakovaně osobně navštívil, pořádal zde říšské sněmy a dokonce tu pobýval i krátce před odjezdem na třetí křížovou výpravu, při níž ho v prudkém toku řeky Salef potkala nečekaná smrt. Friedrich ovšem nebyl jedinou panující hlavou, kterou hostily útulné komnaty chebského hradu. Navštívil ho totiž také „Otec vlasti“ Karel IV. či husitský král Jiří z Poděbrad. Hrad prožil i krušné a neklidné časy, řadu válek a dobývání. Rachotily kolem něj husitské vozy, za třicetileté války zbraněmi harašili žoldnéři ve švédských službách a ve 40. letech 18. století ho ohněm a mečem poplenili oddíly francouzského krále Ludvíka XV., který válčil s jedinou ženou na českém trůnu, nezdolnou Marií Terezií. Každý správný hrad má své strašidlo, nejinak je tomu na hradě chebském, kde již několik staletí trudně bloudí poslední věrní souputníci Albrechta z Valdštejna, kteří zde padli za oběť mordýřskému běsnění v podvečer 25. února 1634. Poslední vývojovou fází prošel hrad na přelomu 17. a 18. století, kdy byl z části přebudován do podoby barokní pevnostní citadely.

Hrad Přimda

Zřícenina hradu Přimda stojí na vrcholu skalnatého hřebene nad stejnojmenným městečkem v severní části Českého lesa. První zmínka o Přimdě pochází z roku 1121;Přimda je tak považována za nejstarší kamenný hrad na našem území. Stavebníkemhradu byl sice nejspíš německý markrabě Děpolt II. z Vohburgu, ale nejpozději od roku 1126 patřila Přimda již českým panovníkům jako důležitá pohraniční pevnost, která střežila obchodní cestu z Prahy a Plzně do Horní Falce. Kromě toho sloužila jako královské vězení, kde byl nucen pobývat mimo jiné i pozdější král Přemysl Otakar II. V 15. a 16. století byl hrad často dáván do zástavy šlechtickým rodům, zejména pánům ze Švamberka. Neudržovaný hrad pustl a v 17. století již byl neobývanou zříceninou. Z první poloviny 12. století zůstala zachována mohutná hranolová věž z lomového kamene, obložená žulovými kvádry.

Hrad Šternberk

Hrad Šternberk, původně obranné středověké sídlo s dochovanou válcovitou věží a zbytky opevnění hlavního paláce, láká návštěvníky nevšední atmosférou. Půvabné kulisy hradu potom tvoří okolní lesopark a dnešní podhradí.

Hrad Šternberk založil v polovině 13. století Zdeslav z Chlumce a ze Šternberka, příslušník starého českého šlechtického rodu. První písemný záznam najdeme v listině z roku 1269. Dokument zároveň vymezoval hranice šternberského panství a kláštera Hradisko. Z obranného sídla byl hrad v 70. letech 14. století přestavován a rozšířen. Biskup Albert II. ze Šternberka, významný církevní hodnostář a vlivný diplomat, využíval hrad jako svou rezidenci. Pozornost biskupa se upírala především ke kapli, kterou nechal vyzdobit ve stylu panujícím tehdy na dvoře Karla IV. Během prohlídky vás překvapí členitost hradu a jeho velká rozloha a bohatá výzdoba od gotiky až po secesi.

V 16. století proběhla díky rodu Berků z Dubé a Lipé renesanční rekonstrukce hradu. Po rozsáhlém požáru byl hrad přestavbou rozšířen o renesanční křídlo s „Vizitkovým sálem“ a s unikátními hráňovými klenbami. Berkové také zasáhli do života v podhradí, v němž nechali vybudovat systém hospodářských a správních budov.

Historie hradu Šternberka je bezprostředně spjata s rodem Šternberků i s pohnutými chvílemi českých dějin – s husitskými válkami, s potomky českého krále Jiřího z Poděbrad, s knížaty z Minstrberka i s třicetiletou válkou, během které město i hrad značně utrpěly. Kolem roku 1699 koupil sídlo kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. V držení jeho rodu zůstal hrad až do roku 1945. Hrad nebyl dlouhou dobu užíván a chátral. Teprve v roce 1886 bylo rozhodnuto o jeho generální rekonstrukci podle projektu vídeňského architekta Karla Gandolpha Kaysera v duchu romantického historismu. Vzniklo luxusní sídlo splňující požadavky moderního aristokrata Jana II., který postupně vybavil své sídlo historickým mobiliářem, obrazy, nábytkem, plastikami, gobelíny.

Janův hrad

Janův hrad je součástí Lednicko-valtického areálu. Ten se rozkládá na rozloze 2 200 hektarů. V prosinci 1996 byl areál zapsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO jako kulturní krajina.

Janův hrad byl vybudován u lovecké obory, na místě obtékaném ze tří stran řekou Dyjí. Sloužil jako lovecký zámeček – shromaždiště panstva před honem, místo konání posledních lečí. Po honech se zde konaly bohaté hostiny, na nichž se vyhlašoval Král honu. Objekt sloužil rovněž jako obydlí pro knížecího hajného.

Stavbu podle projektu Josepha Hardtmutha započal v roce 1801 Alois I. Josef kníže z Lichtenštejna, ten však v roce 1805 umírá a stavbu dokončuje o tři roky mladší bratr – Jan I. Josef kníže z Lichtenštejna.

Janův hrad byl původně navržen daleko velkoryseji, ale na přání knížete byl projekt zredukován. Stavba je tvořena čtyřmi nárožními věžemi – každá z nich na jiném půdorysu. Věže jsou ze tří stran spojeny pouze obvodovými zdmi, které na venkovní straně nesou ochozy prvého patra. Čtvrtou stranou nádvoří uzavírá vlastní budova zámečku.
V 1. patře se nachází velký Rytířský sál, v němž se konaly hostiny a lovecké slavnosti. Ve věžích pak jsou salonky. Pouze jižní věž má i druhé patro s balkonem, z něhož se dá přejít ochozem druhého patra do věže západní. Třetí patro pak tvoří vyhlídka nahoře na jižní věži.

Nestabilní podloží lužního lesa bylo nutné zpevnit dřevěnými trámy a na něm pak byla postavena stavba z kamenů přivezených z nedalekého velkomoravského hradiště Pohansko. Architekt ve snaze postavit realistickou napodobeninu skutečného hradu dbal na každý detail, například tři točitá dubová schodiště udělal pravotočivá, podle zvyku ve starých hradech.

Státní hrad Rožmberk

Hrad byl postaven na důležité obchodní stezce vedoucí z Čech vyšebrodským průsmykem do bohatého horního Podunají. S původním německým názvem Rosenberg je poprvé zmiňován v roce 1250 za vlády krále Václava I.

Za života pravděpodobného zakladatele hradu Voka z Rožmberka i jeho nejbližších potomků byl hrad obydlím vladaře a centrem panství. Hrad byl přes svou výhodnou strategickou polohu několikrát dobyt. V roce 1551 byla rodová panství postoupena šestnáctiletému Vilémovi z Rožmberka. Do této doby spadají počátky intenzívní stavební činnosti na Rožmberku. Toto období také náleží k nejslavnějším v rožmberských dějinách. Po jeho smrti se v roce 1592 ujímá panství Petr Vok, za jehož vlády byly na hradě upravovány pod vlivem italské renesance některé interiéry. V roce 1601 postoupil Petr Vok rožmberské panství Janu Zrinskému, který zde žil až do své smrti v roce 1612. Nový majitel nechal provést velkorysé úpravy interiérů v duchu manýrismu. Z gotického hradu se stalo pohodlné renesanční sídlo. Pohnuté události na počátku 30.leté války způsobily, že se hrad Rožmberk v roce 1620 ocitl v rukách císařského generála Karla Bonaventury Buquoye. V držení šlechtického rodu Buquoyů byl hrad až do roku 1945. Jiří Jan Jindřich Buquoy (1814 – 1883) byl vášnivým sběratelem uměleckých a historických předmětů. V duchu romantického cítění 19. století realizoval velkolepý plán a přebudoval Rožmberk na rodové muzeum. Rozsáhlé stavební úpravy byly provedeny ve stylu romantizující gotiky a vzhled hradu se radikálně změnil. Hrad, který tak dostal svou konečnou podobu, byl zpřístupněn veřejnosti.