Městečko Železná Ruda má původ v hornické osadě vzniklé v 16. století. Tehdy se nedaleko horského sedla pod Špičákem našla nevelká ložiska železné rudy. Kutalo se zde se stoletými přestávkami, jelikož rudné žíly nebyly příliš vydatné. Poslední pokusy o těžbu skončily v letech 1929 až 1934.Hlavní dominantou Železné Rudy je opravdu hodně nezvyklý kostel Panny Marie Pomocné z hvězdy. Kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy byl postaven v létech 1729 – 32 hrabětem Wolfem Jindřichem Nothafem, majitelem zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šestícípou hvězdu. i mohutná cibulovitá kopule je zakončena , místo obvyklým křížem, hvězdou. Údajně na místě kostela byla sklárna a stavitel využil původní základy této sklárny. Zvonice byla dostavěna až v roce 1777. Stavbu kopule provedl zdejší tesař Matyáš Lehner.

Zařízení kostela: Hlavní oltář – obraz Panny Marie pochází z roku 1854 a je kopií obrazu od Lukáše Cranacha st. Originál je v kapucínském klášteře v Insbruku. Významná kopie tohoto obrazu je v kapucínském klášteře v Pasově a je známá pod názvem Panna Maria Pasovská. Sochy na oltáři představují sv. Jindřicha II. a jeho manželku Kunhutu, kteří jsou patrony zakladatelů kostela a sklářů. Kříž nad svatostánkem ×× je z rubínového skla s výbrusy a je zlacen. Byl zhotoven v brusírně skla Eichinger. Nad oltářem je socha Boha Otce Stvořitele, oltář Boha Syna – Vykupitele je napravo a symbol Ducha svatého v podobě holubice je na kazatelně. Nad kazatelnou je socha Krista dobrého Pastýře. Boční oltáře vpravo – vpředu již zmiňovaný oltář sv. Kříže s Bolestnou Pannou Marií, krásná barokní práce neznámého mistra. Další oltář patří sv. Magdaleně se sochami sv. Zachariáše a Alžběty, rodičů sv. Jana Křtitele. Vzadu je oltář sv. Floriána, patrona hasičů a ochránce před ohněm. Boční oltáře vlevo – vpředu je oltář sv. Jana Nepomuckého se sochami sv. Jana Křtitele a sv. Antonína z Padovy. Před oltářem je křtitelnice vytesaná ze šumavské žuly. Na ní je sousoší představující křest Páně v Jordánu××. Vzadu je oltář sv. Šebastiána. Schránky s ostatky svatých××, umístěné na obou zadních oltářích, jsou orámovány benátskými zrcadly. Křížová cesta – je keramická práce ze čtyřicátých let dvacátého století. Obrazy – na zábradlí kůru představují 12 apoštolů: zleva sv. Ondřej, Šimon, Juda, Tadeáš, Matouš, Jan, Pavel, Petr, Jakub st., Jakub ml., Filip, Bartoloměj, Tomáš. Lustr – je dílem zdejších brusíren skla. Náhrobní kameny – ve stěnách kostela patří většinou členům rodiny Hafenbrädlů. Tato rodina pořídila vnitřní zařízení kostela. Druhý kámen vlevo od vchodu patří slečně Betynce, majitelce Debrníku, zakladatelce osady po ní zvané Alžbětín. Varhany – pochází z roku 1871. Byly vyrobeny varhanářskou firmou v Regenu. „Oliveta“ – vlevo od vchodu je lidová práce představující Krista trpícího úzkostmi před nastávajícím mučením a ukřižováním. Spící postavy znázorňují apoštoly Petra, Jakuba a Jana. Kristu se zjevuje anděl a posiluje ho.

Rozhledna Minaret se nachází v lednickém parku asi 2 km severně od zámku. Kolem Zámeckého rybníka k ní vedou dvě cesty, na jedné z nich jsou pozůstatky Akvaduktu. Po Dyji sem jezdí turistické loďky, po prašných cestách koňská spřežení.

Minaret v zemi křesťanů! Není divu, že vzbudil zvědavost a podnítil lidskou fantazii. Mezi místními se povídá pověst, dle níž tu chtěl velký mecenáš  umění Alois Josef I. původně postavil kostel. Ale nějak se s poddanými neshodl na místě stavby, pohádali se – a výsledkem je škodolibá knížecí pomsta: islámský symbol. Někdo tvrdí, že tu měla stát celá mešita, čehož jsme se prý nedočkali jenom díky pohyblivým pískům.

Pravděpodobně na legendě není mnoho pravdy; však byly v okolí i turecké lázně švýcarský most a čínské paláce. S nápadem udělat rozhlednu „po islámsku“ snad přišel samotný architekt Josef Hardmuth, autor moderní tužky, kterému minaret tvarem připomínal životní vynález.

Náklady odnesl Hardmuth, ke zpevnění podloží bylo třeba mnoho dřevěných pilot a trámů, na díle pracovalo mnoho lidí (prý i arabští umělci) a vzhledem k tvaru minaretu bylo třeba vybudovat speciální spirálovité lešení. Dělníci se této nezvyklé konstrukce báli a odmítali na ni vstupovat. Jejich obavy rozprášil prý jakýsi císařský kaprál jízdního pluku, který vyjel na koni až k vrcholu, aniž by se jediná část lešení pohnula.

Minaret měří skoro 60 m a na jeho horní ochoz vede 302 schodů. Svrchu je vidět park, Pálava, Bílé Karpaty a dokonce vrcholek věže svatoštěpánského dómu ve Vídni. Osm veřejnosti nepřístupných sálů v prvním patře bylo kdysi „skladištěm“ orientálních předmětů, které ze svých dalekých cestdovezli Lichtenštejni. Podlahy i zdi prostor zdobí maurské kresby a nápisy.

Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě patří mezi nejkrásnější a nejautentičtěji dochované kláštery v českých zemích. Bylo založeno Vokem z Rožmberka v červnu roku 1259 jako rodový duchovní ústav sloužící k nepřetržitým modlitbám za spásu duší příslušníků zakladatelského rodu Rožmberků a zároveň pohřebiště pro příslušníky tohoto tehdy nejmocnějšího českého panského rodu. Nelze opomíjet ani hospodářský a strategický význam opevněného kláštera jako správního centra, využitelného i k obranným účelům.

Jak naznačuje název, odedávna se zde nacházel brod přes řeku Vltavu, při němž vznikla tržní osada stejného názvu, která se v průběhu 13. a 14. století stala poddanským městečkem. Druhým klášterním městečkem se roku 1290 staly Hořice na Šumavě.

Dle pověsti se po zázračném zachránění z vod rozbouřené Vltavy v polovině roku 1259 stal zakladatelem kláštera Vok z Rožmberka, tehdy maršálek Českého království a zemský sudí v Horních Rakousích, poté zemský hejtman ve Štýrsku. Ten pokračoval v již dříve započatém královském kolonizačním díle, mimo jiné, i na horní Vltavě. Založení kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě patřilo k nejvýznamnějším zakladatelským činům tohoto velmože. Klášter měl od středověku až do počátku 20. století zásadní význam pro hospodářský a kulturní rozvoj regionu. Byl založen na výšině nad pravým břehem Vltavy nedaleko od níže položeného trhového městečka, po němž klášter nese název. Založení bylo schváleno formou listiny pražským biskupem dne 1. června 1259.

Klášter byl osazen cisterciáckými mnichy z hornorakouského kláštera Wilhering poblíž Lince. Zakladatel klášter vybavil pozemky a vesnicemi s patronátními právy ke kostelům. Nejprve byl budován závěr kostela a kapitulní síň, které byly hotovy kolem roku 1290 a během první poloviny 14. století byl dokončen kostel s kvadraturou. Nacházíme zde proto mnoho cenných architektonických detailů. Na fundaci se podílely i ostatní větve Vítkovců, zvláště páni z Krumlova i drobná okolní šlechta, z níž jmenujme Harrachy, pány z Pasovar, pány z Jívovic, z Pátku nebo pány z Heršláku. Již jména nasvědčují, že se zde nekonfliktně stýkala původní, avšak nečetná česká kolonizace s masívnější kolonizací jazykově německou, hlavně z Horních Rakous. Formou udělování odpustků se na výstavbě kláštera podílely i církevní osobnosti, např. biskupové Fridrich z Chiemsee, Heinrich z Lavantu, Heinrich z Merseburgu, Rutger z Botzenu, Rudolf ze Syrique, Zikmun ze Salony nebo Bernard z Míšně, pražští biskupové Tobiáš z Benešova a Mikuláš z Riesenburka, pražský arcibiskup Jan z Jenštejna či kardinálové Pileus a Alanus. Lze tedy konstatovat, že se jednalo o podporu vskutku evropskou.

Na konci 14. století dosáhl klášter významných hospodářských úspěchů, o čemž svědčí jeho dochovaný urbář, nejstarší v Čechách. Od toho se odvíjela i jeho vysoká kulturní úroveň, která v předhusitském období kulminovala za vlády opata Otíka z Vyhnanic, příslušníka nižší české šlechty. V klášteře vznikaly liturgické rukopisy, další byly kupovány a probíhala nákladná výzdoba klášterního kostela. Zde je třeba připomenout 9 tabulových obrazů tzv. Vyšebrodského cyklu, který vznikl před polovinou 14. století na objednávku významného dvořana krále Jana Lucemburského, Petra I. z Rožmberka (dnes v Národní galerii v Praze). Byl rovněž jedním z největších podporovatelů dostavby kláštera, na níž věnoval nejméně 217 kop pražských grošů. Z roku 1347 je první zmínka o klášterním špitálu. Roku 1402 klášter získal, na přímluvu Jindřicha III. z Rožmberka, od papeže pro opaty právo pontifikálií.

Slibný vývoj kláštera přerušily husitské války, které s sebou přinesly zkázu pro široké okolí. Zde je třeba připomenout, že se klášter roku 1422 ubránil s pomocí rožmberské vojenské posádky útoku husitů, avšak jeho krovy při tom byly spáleny. Z důvodu zadlužení hlavního a zasloužilého odpůrce husitů, Oldřicha z Rožmberka, musel být klášter i jeho klenoty v letech 1420 – 1462 zastaveny rakouskému pánu Reinprechtovi z Wallsee.

Od poloviny 15. století se klášteru dařilo s pomocí rodu Rožmberků konsolidovat duchovní život, své hospodářství a začít znovu vyvíjet řádovou duchovní a kulturní činnost. Od konce 15. století zaznamenáváme intenzívní budování klášterní knihovny, kdy do ní přibývaly jak rukopisy, tak prvotisky nákupem i odkazy bibliofilů, které se v knihovně nacházejí dodnes.

Do jezerního areálu jsou dva vstupy (v dolní části Ulaz 1 – Rastovača, ve střední části Ulaz 2 – Hladovina), u každého je velké parkoviště (placené) a možnost občerstvení. Návštěvník dostane se vstupenkou i mapku jezerní soustavy s vyznačenými prohlídkovými trasami i s trasami místní dopravy v parku autobusem a lodí (zahrnuta v ceně vstupenky), takže se může velmi dobře orientovat. V národním parku je vyznačeno celkem šest prohlídkových tras, barevně odlišených, od každého vstupu tři. Při výběru záleží na času, který chce návštěvník prohlídce věnovat.

Otevírací doba (park je otevřen každý den, v neděli i o svátcích):

• zimní období: 9 – 16 hod.
• jarní a podzimní období: 8 – 18 hod.
• letní období: 7 – 20 hod.

Národní park Plitvická jezera leží v nadmořské výšce 500 – 640 m, v oblasti Lika. Je to soustava 16 jezer, propojených vodopády a kaskádami. Plocha 295 km2 (z toho hladina jezer 2 km2). Národní park od r. 1949, na seznamu světového přírodního bohatství UNESCO od r. 1979. Jedinečný přírodní jev nejen v rámci Chorvatska.

Jezerní soustavu obklopují zalesněné kopce masivu Velika Kapela a Plješevice. Soustava se dělí na dvě části: na dolní se 4 jezery (Milanovac, Gavanovac, Kaludjerovac, Novakovića Brod) a horní se 12 jezery (Prošćansko jezero, Ciginovac, Okrugljak, Batinovac, Vir, Veliki Jovinovac, Mali Jovinovac, Galovac, Milino jezero, Gradinsko jezero, Veliki Burget, Kozjak).

Leží ve vápencové proláklině, která vznikla pravděpodobně před osmi tisíci lety a neustále se mění narůstáním travertinových hrází na terasách (mimo jiné v závislosti na klimatu), erozí travertinových bloků a z dalších důvodů. Ke vzniku teras-bariér připívají především unikátní bakterie žijící v mechu a trávě na terasách (bariéry narůstají za rok asi o 3 cm). Dolní jezera vznikla zřícením stropů podzemních jeskyň a jejich naplněním vodou.

Říčka Plitvice, která dala jezerní soustavě jméno. nespojuje žádná jezera, ale spadá vysokým vodopádem zboku do kaňonu pod nejníže položeným jezírkem Novakovića Brod. Jezerní soustava tedy nevznikla v jejím řečišti, nýbrž na blízkých řekách Bijela Rijeka a Crna Rijeka. Teprve po vzájemném splynutí se jejich vody spojují s říčkou Plitvicí. Výsledná řeka se nazývá Korana.

Nejvýše je položeno Prošćansko jezero – 639 m n. m. (je druhé největší v soustavě, 68 ha), hladina nejnižšího Novakovića Brodu je ve výši 503 m n. m. Největší jezero Kozjak (81,5 ha) je i nejhlubší (46 m).

Jezera jsou propojena vodopády, z nichž nejkrásnější jsou Sastavci, vysoké 49 m. Nejvyšší vodopád je ten, jímž říčka Plitvice padá z výšky 76 metrů do kaňonu.

Vody jezer mají různou barvu, od smaragdově zelené po sytě modrou. V dolní části soustavy je 20 krasových jeskyň. V zimě jezera zamrzají, v létě má voda teplotu do 24 °C.

O zdejším lesním porostu se má mezi odborníky za to, že patří k nejzachovalejším svého druhu v Evropě. Vzácná je i zdejší květena. V rámci parku jsou přísně chráněné a nepřístupné lokality endemitů (např. louka s 42 druhy orchidejí a jiná se 16 druhy lilií aj.), rovněž nepřístupné jsou pralesní rezervace. V lesích žijí jak velké šelmy (medvědi, vlci, rysi) – údajně jich tu žije nejvíc ze všech chorvatských lokalit), tak i hojnost vysoké a černé zvěře. Jezera jsou bohatá rybami a raky, ale lov je zakázán.

V současné době není celý park zpřístupněn. Důvodem uzavření některých částí je ochrana a konzervace ekosystému. Je možné si prohlédnout jezera, kolem nichž jsou vybudovány chodníky a jsou zahrnuty do prohlídkových tras. Prohlídka a pohyb po vytyčených trasách jsou bezpečné.

Jezerní soustava nebyla válkou na začátku 90. let poškozena (pouze hotely), naopak přírodě velmi prospěl pětiletý klid a regenerace v době války a těsně po ní.

Ze Záhřebu je do Plitvických jezer 140 km, ze Splitu 219 km (přes Knin), z Rijeky 168 km (přes Senj).

Velké město s přístavem je průmyslovým, dopravním a turistickým střediskem a sídlem regionu. Leží nedaleko ústí řeky Krká do moře (zátoka Šibenik). Jaderská magistrála se zde sbíhá se silnicí na Knin a Drniš a prochází tudy železniční trať Záhřeb – Knin – Split. Přístup do přístavu vede přes 11 až 30 m hluboký kanál Sv. Ante. Okolo se rozkládají hotely a apartmány i místa k utáboření. Při kanálu Šibenik se táhne pláž u mysu Jadrija. Šibenik má prominentní postavení mezi chorvatskými městy na jaderském pobřeží díky jedinečné poloze a malebné rozlehlé zátoce. Rozvinul se jako stará chorvatská osada pod ochranou pevností Sv. Mihovil, která s názvem Sv. Anna stále dominuje městu. Historické prameny zmiňují Šibenik jako Castrum Sebenici v r. 1066, když jej navštívil chorvatský král Petar Krešimir IV. Středověká osada s hustou a nepravidelnou sítí uliček a alejí se rozvinula pod návrším s pevností Sv. Anna. Osada měla zaručen statut města a svou vlastní diecézi v r. 1298. Od počátku hrálo důležitou strategickou roli v bojích mezi byzantskou říší a Benátskou republikou. Benátčané ji obsadili v r. 1412 po tříletém obléhání. Zůstala pod jejich nadvládou do r. 1797, kdy se celá Dalmácie stala součástí rakouské monarchie. Na konci 1. světové války, v r. 1918, se stal Šibenik součástí Jugoslávie.

Město je z vnitrozemí chráněno pevnostmi Sv. Ana (původně Sv. Mihovil), Sv. Ivan a Šubičevac a od moře pevností Sv. Nikola. Byly postaveny kvůli tureckým invazím. Každá pevnost je jedinečným architektonickým veledílem, zejména pevnost Sv. Nikola při vstupu do kanálu Sv. Ante, která je nejpozoruhodnější pevností na východním pobřeží Jaderského moře. Kromě pevností má Šibenik množství kulturních a historických památek, mj. palác Foscolo (15. století), městskou budovu s arkádami (16. století), několik kostelů z období od 14. do 20. století. Biskupský palác (15. století) a pomník architekta Juraje Dalmatinace. Největší a nejdůležitější pamětihodností je katedrála sv. Jakov, postavená mezi lety 1431 a 1536. Svým zvláštním charakterem má význam nejen v chorvatském, ale i celoevropském architektonickém kontextu. Je vyrobena zcela z kamene a kamenných desek bez použití přilnavých materiálů. V kombinaci s renesanční městskou radnicí, nedaleko kostelů a paláce Princů, se zformovalo nejkrásnější náměstí z architektonického dědictví Chorvatska. Období minulosti jsou sesbírána ve městském muzeu. Území okolo Šibeniku je známé četnými malebnými osadami a přírodními krásami, zejména Národní park Krká a souostroví Kornati. Bóra vane v kanálu Sv. Ante v silných poryvech, proto je ukotvení zakázáno.
 

Betlémská kaple je národní kulturní památkou a prvním kazatelským chrámem v Evropě.
Založili ji v roce 1391 pražští měšťané kramář Jan Kříž a dvořan Hanuš z Mühlheimu. V zakládací listině z 24. 5. 1391 oba dárci výslovně ustanovili, že kaple má sloužit pro kázání v českém jazyce. Byla postavena v letech 1391-1394 a v letech 1402-1413 zde kázal mistr Jan Hus. Od počátku byla spojena s univerzitou. Zájem o reformní snahy v církvi mezi měšťanstvem a pokrokové směry univerzity se sešly právě na půdě Betlémské kaple.V letech 1638-1661 byla kaple majetkem univerzity. V roce 1786 byla kaple z větší části zbourána, ale v padesátých letech 20. století zrekonstruována do přibližně původní podoby podle projektu architekta Fragnera s použitím zachovaných fragmentů zdiva. V roce 1987 převzalo kapli České vysoké učení technické v Praze, které ji na svůj náklad zrekonstruovalo a opět zpřístupnilo veřejnosti. Dne 26. 3. 1992 byla kaple slavnostně otevřena. Betlémská kaple se v návaznosti na univerzitní tradice stala slavnostní aulou ČVUT.

Nepochybnou dominantou Malé Strany je barokní kopule kostelu sv. Mikuláše s přiléhající, stejně vysokou věží. Původně na tomto místě stával raně gotický kostel z počátku 13. století, zasvěcený rovněž sv. Mikuláši z Myry. V sousedství bývalo již v románském období tržiště. Barokní kostel sv. Mikuláše vznikal v letech 1703 – 35 pod dohledem významného architekta Kryštofa Dienzenhofera a později jeho syna Kyliána Ignáce. Barokní kostel sv. Mikuláše na Malé Straně je jedním ze stylově nejčistějších a nejkrásnějších příkladů vrcholné barokní architektury severně od Alp. Kostel byl součástí areálu jezuitské koleje. Zatímco kostel byl majetkem církve, přilehlá věž náležela obci, tedy Malé Straně, a proto má i vlastní popisné číslo 556 a vlastní vchod. Věž, která sloužila zároveň jako zvonice i hláska, byla postavena později než kostel K. I. Dienzenhoferem, dokončena byla roku 1755 jeho žákem a zeťem Anselmem Luragem. Ovšem už pět let před dokončením věže na ni byly zavěšeny zvony. Záměrně je věž i kopule chrámu stejně vysoká, tj. 74 m a obě jsou koncipovány tak, aby panoramaticky korespondovaly s chrámem sv. Víta na Pražském hradě. Zvonice byla také poslední pražskou věží – hláskou. Poslední hlásný tu žil do roku 1891, do té doby byl povinnen při požáru zvonit, ve směru ohně vyvěsit z okna červený prapor a v noci lucernu. V bytě posledního hlásného později žil malíř Jan Vochoč. S nástupem komunistické zvůle se ve věži usídlila Státní tajná bezpečnost

Počátky Vlašského dvora jsou dodnes zahaleny tajemstvím, snad zde kdysi stával královský hrádek, který posloužil pro nově vznikající centrální mincovny státu. Objekt byl chráněn vlastní hradbou vymezující oválný půdorys, kde zpočátku dominovaly především výrobní objekty, v nichž se stříbrná ruda měnila na cinkající mince. Původní účelový vzhled změnila přestavba v tzv. krásném slohu na přelomu 14. a 15. století kdy byla postavena kaple a královský palác. Z r. 1739 je na nádvoří barokní kašna. Z původního Vlašského dvora se zachovala částečně dispozice, prostory tzv. mince, Vysokého domu a kaple.

CMQC doporučuje:

Pozorně sledujte ukázku ražby jako za starých časů.